• Zavolejte nám
    725 371 327
  • Otevírací doba každý všední den
  • Napište nám
    sarka.pravdova@rcmozaika.cz
O čem se ženy stydí mluvit aneb krása nade vše?
  • 11.08.2019
  • Pohledem fyzioterapeutky

          Píšu tento článek s rozporuplnými pocity. Je to jak chůze po tenkém ledu. I přesto píšu.... Snad proto, že na mě nedávno vyskočil na webu dost zvláštní článek. Snad proto, že je to jedno z velkých tabu. Snad proto, že by to tabu rozhodně být nemělo. Snad pro ta vedra poslední dny. A snad proto, že jsi ze zámku, snad pro tvůj šampón z heřmánku....

Nehas, co tě nepálí, říká se. Ale mě to pálí. Od přečtení onoho osudného článku, mě to vážně pálí.

Pozastavila jsem se nad tím, čeho všeho jsme my ženy schopné.

A hlavně jaký motiv nás k tomu vede? Co všechno jsme schopné s naším tělem udělat, nebo spíš nechat udělat?

 

Uvažuji nad tím, kolik žen asi toto téma řeší, kolik žen to řeší samo se sebou, protože se stydí a myslí si, že to není v pořádku. Že to není normální.

Už tušíte?

Pánové prominou, dámy jsou zvyklé. Ale slyšeli jste už o labioplastice? Labioplastika je plastická operace upravující velikost a vzhled stydkých pysků – malých nebo velkých. Dočetla jsem se, že nejčastějším zákrokem je zmenšení malých pysků. Ale také jsem se dočetla, že v Británii zákrok velmi často podstupují náctileté dívky. A to nikoliv proto, že by byl zákrok indikován lékařem.

Ale proto, že se jim jejich přirození nelíbí nebo dokonce k němu cítí odpor!

 

To mě zarazilo. Abychom si rozuměli.. proč mě to vlastně zajímá? Je to intimní oblast, související se sexualitou, s ženstvím, s vnímáním a prožíváním situací s tím spojených. To, jak tuto oblast vnímáme a jak prožíváme intimní situace, se odráží v pánevním dnu. Už jsme doma, že? :)

 

Jak? Jak to souvisí se svalstvem?

  • Pánevní dno je jedna z oblastí, kterou můžeme označit za stresové nebo také emoční svaly.
  • Veškeré emoce, které prožíváme a neumíme je zpracovat, dusíme je v sobě, se usazují ve svalech pánve a významně tak ovlivňují kvalitu jejich fungování.
  • Pocit spokojenosti, sebevědomí, nebo naopak bariéry v intimním životě, to vše se na svalstvu podepíše.
  • Funguje to i naopak. Pokud začneme pracovat na harmonizaci svalových dysfunkcí pánevního dna, často se zharmonizuje i naše psychická stránka, libido, životní energie a další. 

O tom jak a proč to takto funguje, se možná rozepíšu jindy. Vraťme se tedy k původnímu tématu.

 

  • Vzhled pohlavních orgánů a pocit spokojenosti/nespokojenosti.
  • Ženskost.
  • Víra v sebe sama.
  • Vyrovnanost.
  • Souznění s vlastním tělem.
  • Sebeláska. 

To všechno jsou témata, o které tu běží.

 

Proč bychom měly naše genitálie jakkoliv upravovat? Proč potřebujeme následovat jakýsi vzor, který nám média předkládají jako „normální“? Ale CO je opravdu normální? CO je opravdu hezké? KDO to hodnotí a PROČ to hodnotí?

 

          Rozumějte. Smyslem této úvahy není znehodnotit veškerý smysl labioplastiky nebo lépe řečeno jakékoliv plastické operace. Chápu, že jsou případy, kdy nám tvar zevního genitálu způsobuje určité nepohodlí, odřeniny, nepříjemné pocity, bolest, často při jízdě na kole nebo i jiných sportech.

Smyslem úvahy je opravdu spíše zamyšlení na tím, co a proč jsme schopné se svým tělem udělat.

          Jak už název vypovídá, labioplastika, neboli plastická operace stydkých pysků, je operace. Při operaci je potřeba provést lokální nebo celkovou anestezii. Je potřeba provést řez. A je potřeba provést šití. Vzniká jizva. Do jaké míry jsou zasažena např. nervová vlákna? Je mi jasné, že v dnešní době se provádí takovéto operace velmi šetrně. Ale i tak.. opravdu chceme toto podstupovat dobrovolně, přestože nemáme žádné potíže, ale jednoduše proto, abychom se líbily?

 

Nedalo mi to a hledala jsem v různých článcích a diskusích. Toto téma, jak vidno, mě zaujalo :D

 

Objevila jsem volně dostupnou brožuru ke stažení, s názvem So what is a vulva anyway? Co je vlastně vulva? Je to sice jen v angličtině, ale ta myšlenka mě nadchla. Je skvělé, že existuje něco, co ukáže mladým dívkám (a nejen mladým), že není třeba se cítit „jiná“.

 

 

Při brouzdání na internetu jsem našla také desítky komentářů takto „postižených“ žen a opravdu všechny do jedné se díky „nenormálnímu“ tvaru stydkých pysků cítí méněcenné, stydí se, neužívají si svůj intimní život ani svou ženskost.

Na druhou stranu se – kdo by to byl řekl :) - vyjadřovalo i mnoho mužů a k mému milému překvapení byly komentáře vesměs pozitivní a povzbudivé. Samozřejmě ne všechny. Co člověk, to názor. A je to tak v pořádku. Ale upřímně, osoba plácající cosi o netopýrech, nemá v ženském klíně co dělat.

 

Dámy!

Uvědomujeme si dostatečně jak dokonalé je naše tělo?

Čím vším nás příroda obdařila?

Nedávno mi volala maminka s prosbou o konzultaci ohledně jejího poporodního břicha. Dodala, že má 6 dětí. Chápete?? Šest dětí! To je neuvěřitelné! Úžasné! Její tělo zvládlo odnosit, porodit a starat se o 6 dětí... Wow!! Klobouk dolů. Klobouk dolů před dokonalostí lidského organismu.

A že každé tělo vypadá jinak??

Hurá!! Evoluce nestála o uniformitu. Ta není v životě běžná a ani žádoucí. Ale variabilita je to správné slovo. To vystihuje krásu, nad kterou bychom se všichni měli s obdivem pozastavit. Každý je jiný. Každá jsme jiná a je to tak správně. Je správně, že jsou mezi námi ženy, které porodily 6 dětí, i ty, které neporodily žádné.

Co žena, to příběh. Co lidské tělo, to příběh. A o tom to je.

 

Chceme lepší zadky, prsa, břicha, intimní partie. Ano. Je správné, chovat se ke svému tělu zdravě. Zaslouží si to. Ale chtít dokonalost? Chtít „normálnost“? Chtít uniformitu? Proboha proč?

 

          Téměř denně se setkávám v ordinaci se ženami, které chtějí ploché břicho, břicho jak před těhotenstvím, břicho takové a makové, svoje staré tělo apod. Slyšíte v tom ten paradox? Chceme miminko, chceme se stát matkou, je to to nejlepší co nás potká, ale stále se chceme vracet k něčemu, co bylo předtím?

Proč?

  • Teď jsem matka a na mém těle je to vidět.
  • Na mých prsou je vidět, že jsem kojila své dvě dcery.
  • Na mém břiše je jizva po porodu mé první dcery.
  • Nikdy už nebudu bez jizvy.
  • Ale nikdy už také nebudu taková, jako jsem byla před porodem, protože to jednoduše nejde.
  • Teď jsem matka a jsem na to pyšná.
  • Cokoliv nebo kdokoliv by chtěl ponížit tyto moje pocity, nemá šanci.

 

Protože...?

 

Co lidské tělo, to jiný příběh!

          Přistupujme tedy ke všem procedůrám, spojeným se změnou našeho těla, s rozumem a s vědomím, že to co dělám, má pro mě smysl. Pro mě. Ne pro mé okolí nebo pro někoho, kdo udává „módní trendy“.

          I ke cvičení přistupujme s rozvahou a buďme si vědomy toho, že ne všechno bude stejné jako před porodem a je to tak správně.

 

Chtějme po svém těle maximum, ale ne zázraky. Na druhou stranu mu dopřejme nejzásadnější ingredienci a tou je láska, láska ke svému tělu, takovému, jaké je.

 

Amen. :)

 

---------------------------------------

Autorem článku: Bc. Lenka Tichá (fyzioterapeutka)

Více o Lence a jejích službách najdete zde